Kdo jsem
Povím vám ve zkratce svůj příběh a začneme hezky od konce 😉
Jsem naprosto obyčejný člověk, který žije momentálně se smečkou devítí psů, z nichž sedm je adoptovaných z různých podmínek. Od čivavy po 90-ti kilového Rumunského ovčáka Bucovinu. Mým celoživotním snem bylo pořídit si dům s velkým pozemkem, abych mohla pomáhat psům, kteří to potřebují. A svůj sen si plním… 😉
Mé srdce nenávratně ukradli pastevci. Jsou to psi mému srdci blízké. Jsou tvrdí, neoblobní, mají svou hlavu, nedají se zlomit silou, jejich přízeň si musíte zasloužit. Ale pokud si to opravdu zasloužíte, otevřou vám své obrovské srdce a dokáží velmi ochotně spolupracovat a plnit vaše přání.
Všichni mí psi mne naučili věci, které se na žádném kurzu nenaučíte, v žádné knize nedočtete.
Naučili mne vnímat každého psa jako osobnost, naučili mne neporovnávat, nedívat se na problémové chování jako na problém, ale naučit se s tím žít, naučili mne pokoře. A učí mně stále, každý dnem a já jsem jim za to vděčná!
Ale samozřejmě bez nějaké té výchovy a výcviku to prostě nejde!
Máte štěňátko či nového pejska a chcete ho naučit základní poslušnosti? Chcete zlepšit vztah s Vaším chlupáčem? Nerozumíte si?
Řešíte nějaký výchovný problém? Potřebujete pesana nějak zabavit a unavit? Či si chcete oprášit to, co umíte mezi ostatními psy?
Přijďte se podívat do naší školičky! Nadechnout se pohodové atmosféry, potkat stejně bláznivé lidi, užít si společný čas se svým psem!
Zaměřuji se na výcvik rodinného psa a na řešení problémového chování.
Nejsem vyloženě zastánce nějaké výukové metody, kladu důraz na individuální přístup a vzájemné pochopení, beru ohled na potenciál plemene.. snažím se vylepšit vztah psovoda a psa tak, aby vše fungovalo 😉
Prošla jsem si různými styly výcviku od drillu, přes trénink pomocí her až po čistou pozitivku. Ale stále více a více se začínám přiklánět k přirozené komunikaci. Běžně pracuji i s tlakem, ale především citem.
Do školky může dorazit každý, nezáleží na plemeni, velikosti, zkušenostech, věku psa a ani psovoda.
A jak jsem se ke psům vlastně dostala?
Celý život jsem vyrůstala mezi psy a už odmalička bylo mým snem být veterinářkou a pracovat se psy. Strejda měl chovnou stanici, babička měla psy a často jsme se ségrou chodívaly venčit sousedovic chlupáče. Ke svým sedmým narozeninám jsem dostala svého prvního psa – Rikiho. Byl to dlouhosrstý jezevčík, typický představitel svého plemene, prostě paličák, ale byl to můj parťák. S Rikim jsme spolu strávili pouze krátké 4 roky… Jelikož to pro nás všechny byla strašně velká rána, tak po Rikim už nám rodiče žádného psa nedovolili. Tak jsme měli alespoň rybičky, želvy, korely, kavku a kočičky, ale má touha po dalším psu nikdy neuhasla…
V roce 2006 jsem se díky své známé dostala do útulků, kam jsem chodila pravidelně venčit pejsky a pomalu, ale jistě, jsem se začala propadat do světa kynologie. Když jsem nastoupila na VOŠ zemědělskou, začala jsem mít v útulcích i každoroční praxe, které mi umožnili se k pejskům dostat mnohem blíže. Setkala jsem se tam s různými psy, někteří byli pohodáři, jiní agresoři, někteří byli týraní. Jedno ale mají společné, neskutečně moc mne toho naučili. Tito psi byli to nejdůležitější, co mě v životě mohlo potkat, díky nim jsem dnes tam, kde jsem… samozřejmě jsem si domů chtěla vzít úplně všechny, ale to nešlo…
No, až se jednoho krásného podzimního dne roku 2012 stalo, že do útulku přišel Šaky, který po skončení mé praxe se mnou odešel domů.
Samozřejmě se neustále snažím v oblasti kynologie vzdělávat. Mám načtených spoustu knih, navštěvuji různé semináře, kurzy. Ale praxi, tu vám nikdo nenahradí a taková smečka, ta vás naučí.
Proč Ša-Ga?
Školička se jmenuje po mých dvou psech Šakym a Gaře.
Šaky
S Šakym jsme se seznámili během mé praxe v Pardubickém útulku, kam se dostal v listopadu roku 2012 jakožto vyhozený pes. Bylo mu okolo 3-4 let. Šaky byl naprosto odlišný od ostatních psů, byl tak extrémně klidný, hrdý a na rozdíl od ostatních se se mnou vždy při návratu do klece pral. Se Šakym jsme se vídali každý den po dobu mé praxe a poslední den mé praxe se mnou také odešel 😉 První rok našeho společného života byl celkem krušný. Šaky měl svůj život a žil si jím, choval se, jakoby nikoho nepotřeboval, že všechno zvládne sám… Po čase pochopil, že to, že jsem si ho vzala z útulku jsem neudělala proto, abych omezovala dosud jeho svobodný život, ale proto, aby jsme se vzájemně doplnili a žili spolu spokojený život. Nyní je z nás nerozlučná dvojka… Nicméně za ten rok, co jsme spolu válčili, jsem za něj zaplatila několik pokut, protože neustále utíkal, dokázal si otevřít téměř vše, od hlavních dveří, přes okna, balkon, lednici až po auto… Až se jednoho krásného dne stalo, že se mu podařilo utéct z útulku na policejní stanici, policie nevěřila svým očím, když dvakrát po sobě vyjížděla odchytávat jednoho a toho samého psa a nechápala, jaké chytré stvoření to vlastně odchytili a od té doby už jsem nezaplatila pokutu ani jednu, vždy mi pouze zavolali, že mají Šakyho, jestli jsem doma. Ovšem útěky nebyly Šakyho jediným problémem, trpěl také separační úzkostí. Ať mu ji způsobil bývalý majitel nebo pobyt v útulku, kdo ví, jestli toto byl první útulek, byl to velikánský problém. Do toho je to kříženec malamuta, ti rádi zpívají, když jsou sami. Šaky bez mé přítomnosti dokázal výt několik hodin v kuse, doma ničil co se dalo, vypouštěl mi do postele cvrčky a červy, které jsem měla pro Agamu a po čase jsem začala mít různé vzkazy na dveřích od nespokojených sousedů. Separační úzkost jsme odbourávali celkem dlouho, proto je velice důležité učit pejska samotě už od raného věku, jinak se tomuto problému nevyhnete. Šaky měl také panický strach z kotců a klecí. Předpokládám, že tam byl často zavírán. Dnes si chodí doma do klece odpočinout a bere ji jako místo, kde má klid a nic mu nehrozí, to ho ovšem naučila až Gara. Jelikož se mi dlouho nedařilo Šakyho nijak namotivovat a dlouhou dobu nechtěl vůbec spolupracovat, začali jsme spolu chodit do výcvikové školy. Byla jsem zvyklá jen na klasické cvičáky a ty se mi upřímně moc nelíbily, měla jsem svůj styl, ale Šaky byl mnohem větší oříšek a tak jsme se oddali do zkušenějších rukou. Začali jsme objevovat různé typy výcviku, které jsme neznali a také různé psí sporty. Po náročných dvou letech se mnou konečně začal spolupracovat.. Ovšem nebylo to až tak o moticavi, jako o vztahu… Dnes mě dokáže hypnotizovat i několik desítek minut a čekat na povel…. Kynologii jsem se začala věnovat hodně do hloubky, protože jsem stále chtěla vědět víc a víc… Začala jsem navštěvovat přednášky, semináře, výcvikové tábory a zahrnula se spoustou knih… Za jeho mladých let jsme se věnovali poslušnosti, agility, různým trikům a léta působil jako canisterapeutický pes. Dnes už je ze Šakouna psí důchodce, ale i tak se snažíme každý den alespoň trošku cvičit a čím je starší, tím je šikovnější a šikovnější 😉
Gara
Garu jsme si adoptovali s přítelem v roce 2014 jakožto “Německého ovčáka” z nevhodných podmínek, no, to co z ní vyrostlo má do ovčáka hodně daleko a dodnes nevíme, co za sprsklo to vlastně máme doma, ale pravděpodobně nějaký kříženec bulla… Garče byly zhruba 4 měsíce když jsem si ji brali. Vybírali jsme si ze dvou feneček, jedna byla klidná a taková uťápnutá a ta druhá byla obrovská a všechny tam válcovala, takže volba byla jasná, nechtěli jsme, aby Šakyho moc mordovala… Nadšeni jsme s ní odjeli domů a těšili se, jak hned začneme s výchovou a základním výcvikem… Jenže nadšení nás přešlo hned druhý den… Gara nebyla jako všechna ostatní štěňátka… Od doby, co jsme si ji dovezli, útočila na lidi, útočila na psy a měla panickou hrůzu z dětí… Psychicky byla tak na dně, že se nedokázala venku ani vyvenčit… Bylo nám jasné, že jsme si vybrali extrémně bázlivé štěně. A bylo nám také jasné, že se někde stalo něco špatně… později jsme se dozvěděli, že si je tam různě propůjčovávali dělníci a jinak žili zavřeni v garáži, takže v tom nejdůležitějším období života nepoznala nic dobrého a hodně ji to poznamenalo. Takže výcvik musel jít stranou a my se museli věnovat úplně něčemu jinému, zařadit Garu do společnosti tak, aby dokázala normálně fungovat… Díky tomu jsem se začala věnovat psí psychologii, abych věděla, jak správně se k ní mám chovat, abych něco nepokazila… setkala jsem se už se spoustou bázlivých psů, ale nikdy s takhle bázlivým štěňátkem… no štěňátkem… Gara vlastně ani nikdy štěňátko nebyla… Díky její bázlivosti nebyla vůbec hravá, každý den se “setkávala” se psy, ale hra s nimi ji nijak nelákala, konec konců, my byli spokojeni, že mezi nimi vůbec dokáže fungovat… Týdny a měsíce plynuly a Gara byla dnem ode dne lepší a lepší… Dodnes si lidi vybírá, ale je schopná mezi nimi bez problémů fungovat a naprosto je ignorovat, dříve chodila obloukem a už z dáli hrozila. Pokud je to nutné, nechá na sebe od někoho cizího sáhnout, ale je ji to vyloženě nepříjemné.. Psy nemá ráda dodnes, je jedno zda je to pes, fena, štěně… jejich přítomnost prostě nevyhledává a nechce, aby ani oni vyhledávali ji… ale je schopná mi přijmout naprosto každého psa, kterého přivedu domů… Je schopná fungovat třeba mezi stovkou psů, ale ví, že nedopustím, aby ji někdo otravoval.
Garunka je neskutečně šikovný pes, něco z toho ovčáka asi přece jen pochytila. Věnovali jsme se hodně poslušnosti, agility, obranám a zdolávání výškových překážek jako je šplhání po stromech pro peška. Už je to nějaký čas, co nám bohužel začala plakat při lehání i vstávání a byla nám zjištěna DKK, takže jsme se přesunuli k pachovým pracím a ty sem tam proložíme poslušností…