Povím vám ve zkratce svůj příběh a začneme hezky od konce 😉
Jsem naprosto obyčejný člověk, který žije momentálně se smečkou devítí psů, z nichž sedm je adoptovaných z různých podmínek. Od čivavy po 90-ti kilového Rumunského ovčáka Bucovinu. Mým celoživotním snem bylo pořídit si dům s velkým pozemkem, abych mohla pomáhat psům, kteří to potřebují. A svůj sen si plním… 😉
Mé srdce nenávratně ukradli pastevci. Jsou to psi mému srdci blízké. Jsou tvrdí, neoblobní, mají svou hlavu, nedají se zlomit silou, jejich přízeň si musíte zasloužit. Ale pokud si to opravdu zasloužíte, otevřou vám své obrovské srdce a dokáží velmi ochotně spolupracovat a plnit vaše přání.
Všichni mí psi mne naučili věci, které se na žádném kurzu nenaučíte, v žádné knize nedočtete.
Naučili mne vnímat každého psa jako osobnost, naučili mne neporovnávat, nedívat se na problémové chování jako na problém, ale naučit se s tím žít, naučili mne pokoře. A učí mně stále, každý dnem a já jsem jim za to vděčná!
Ale samozřejmě bez nějaké té výchovy a výcviku to prostě nejde!

Máte štěňátko či nového pejska a chcete ho naučit základní poslušnosti? Chcete zlepšit vztah s Vaším chlupáčem? Nerozumíte si?
Řešíte nějaký výchovný problém? Potřebujete pesana nějak zabavit a unavit? Či si chcete oprášit to, co umíte mezi ostatními psy?

Přijďte se podívat do naší školičky! Nadechnout se pohodové atmosféry, potkat stejně bláznivé lidi, užít si společný čas se svým psem!
Zaměřuji se na výcvik rodinného psa a na řešení problémového chování.

Nejsem vyloženě zastánce nějaké výukové metody, kladu důraz na individuální přístup a vzájemné pochopení, beru ohled na potenciál plemene.. snažím se vylepšit vztah psovoda a psa tak, aby vše fungovalo 😉

Prošla jsem si různými styly výcviku od drillu, přes trénink pomocí her až po čistou pozitivku. Ale stále více a více se začínám přiklánět k přirozené komunikaci. Běžně pracuji i s tlakem, ale především citem.

Do školky může dorazit každý, nezáleží na plemeni, velikosti, zkušenostech, věku psa a ani psovoda.

A jak jsem se ke psům vlastně dostala?

Celý život jsem vyrůstala mezi psy a už odmalička bylo mým snem být veterinářkou a pracovat se psy. Strejda měl chovnou stanici, babička měla psy a často jsme se ségrou chodívaly venčit sousedovic chlupáče. Ke svým sedmým narozeninám jsem dostala svého prvního psa – Rikiho. Byl to dlouhosrstý jezevčík, typický představitel svého plemene, prostě paličák, ale byl to můj parťák. S Rikim jsme spolu strávili pouze krátké 4 roky… Jelikož to pro nás všechny byla strašně velká rána, tak po Rikim už nám rodiče žádného psa nedovolili. Tak jsme měli alespoň rybičky, želvy, korely, kavku a kočičky, ale má touha po dalším psu nikdy neuhasla…

V roce 2006 jsem se díky své známé dostala do útulků, kam jsem chodila pravidelně venčit pejsky a pomalu, ale jistě, jsem se začala propadat do světa kynologie. Když jsem nastoupila na VOŠ zemědělskou, začala jsem mít v útulcích i každoroční praxe, které mi umožnili se k pejskům dostat mnohem blíže. Setkala jsem se tam s různými psy, někteří byli pohodáři, jiní agresoři, někteří byli týraní. Jedno ale mají společné, neskutečně moc mne toho naučili. Tito psi byli to nejdůležitější, co mě v životě mohlo potkat, díky nim jsem dnes tam, kde jsem… samozřejmě jsem si domů chtěla vzít úplně všechny, ale to nešlo…

No, až se jednoho krásného podzimního dne roku 2012 stalo, že do útulku přišel Šaky, který po skončení mé praxe se mnou odešel domů.

Samozřejmě se neustále snažím v oblasti kynologie vzdělávat. Mám načtených spoustu knih, navštěvuji různé semináře, kurzy. Ale praxi, tu vám nikdo nenahradí a taková smečka, ta vás naučí.