Proč Ša-Ga?
Školička se jmenuje po mých dvou psech Šakym a Gaře.
Šaky
S Šakym jsme se seznámili během mé praxe v Pardubickém útulku, kam se dostal v listopadu roku 2012 jakožto vyhozený pes. Bylo mu okolo 3-4 let. Šaky byl naprosto odlišný od ostatních psů, byl tak extrémně klidný, hrdý a na rozdíl od ostatních se se mnou vždy při návratu do klece pral. Se Šakym jsme se vídali každý den po dobu mé praxe a poslední den mé praxe se mnou také odešel 😉 První rok našeho společného života byl celkem krušný. Šaky měl svůj život a žil si jím, choval se, jakoby nikoho nepotřeboval, že všechno zvládne sám… Po čase pochopil, že to, že jsem si ho vzala z útulku jsem neudělala proto, abych omezovala dosud jeho svobodný život, ale proto, aby jsme se vzájemně doplnili a žili spolu spokojený život. Nyní je z nás nerozlučná dvojka… Nicméně za ten rok, co jsme spolu válčili, jsem za něj zaplatila několik pokut, protože neustále utíkal, dokázal si otevřít téměř vše, od hlavních dveří, přes okna, balkon, lednici až po auto… Až se jednoho krásného dne stalo, že se mu podařilo utéct z útulku na policejní stanici, policie nevěřila svým očím, když dvakrát po sobě vyjížděla odchytávat jednoho a toho samého psa a nechápala, jaké chytré stvoření to vlastně odchytili a od té doby už jsem nezaplatila pokutu ani jednu, vždy mi pouze zavolali, že mají Šakyho, jestli jsem doma. Ovšem útěky nebyly Šakyho jediným problémem, trpěl také separační úzkostí. Ať mu ji způsobil bývalý majitel nebo pobyt v útulku, kdo ví, jestli toto byl první útulek, byl to velikánský problém. Do toho je to kříženec malamuta, ti rádi zpívají, když jsou sami. Šaky bez mé přítomnosti dokázal výt několik hodin v kuse, doma ničil co se dalo, vypouštěl mi do postele cvrčky a červy, které jsem měla pro Agamu a po čase jsem začala mít různé vzkazy na dveřích od nespokojených sousedů. Separační úzkost jsme odbourávali celkem dlouho, proto je velice důležité učit pejska samotě už od raného věku, jinak se tomuto problému nevyhnete. Šaky měl také panický strach z kotců a klecí. Předpokládám, že tam byl často zavírán. Dnes si chodí doma do klece odpočinout a bere ji jako místo, kde má klid a nic mu nehrozí, to ho ovšem naučila až Gara. Jelikož se mi dlouho nedařilo Šakyho nijak namotivovat a dlouhou dobu nechtěl vůbec spolupracovat, začali jsme spolu chodit do výcvikové školy. Byla jsem zvyklá jen na klasické cvičáky a ty se mi upřímně moc nelíbily, měla jsem svůj styl, ale Šaky byl mnohem větší oříšek a tak jsme se oddali do zkušenějších rukou. Začali jsme objevovat různé typy výcviku, které jsme neznali a také různé psí sporty. Po náročných dvou letech se mnou konečně začal spolupracovat.. Ovšem nebylo to až tak o moticavi, jako o vztahu… Dnes mě dokáže hypnotizovat i několik desítek minut a čekat na povel…. Kynologii jsem se začala věnovat hodně do hloubky, protože jsem stále chtěla vědět víc a víc… Začala jsem navštěvovat přednášky, semináře, výcvikové tábory a zahrnula se spoustou knih… Za jeho mladých let jsme se věnovali poslušnosti, agility, různým trikům a léta působil jako canisterapeutický pes. Dnes už je ze Šakouna psí důchodce, ale i tak se snažíme každý den alespoň trošku cvičit a čím je starší, tím je šikovnější a šikovnější 😉
Gara
Garu jsme si adoptovali s přítelem v roce 2014 jakožto “Německého ovčáka” z nevhodných podmínek, no, to co z ní vyrostlo má do ovčáka hodně daleko a dodnes nevíme, co za sprsklo to vlastně máme doma, ale pravděpodobně nějaký kříženec bulla… Garče byly zhruba 4 měsíce když jsem si ji brali. Vybírali jsme si ze dvou feneček, jedna byla klidná a taková uťápnutá a ta druhá byla obrovská a všechny tam válcovala, takže volba byla jasná, nechtěli jsme, aby Šakyho moc mordovala… Nadšeni jsme s ní odjeli domů a těšili se, jak hned začneme s výchovou a základním výcvikem… Jenže nadšení nás přešlo hned druhý den… Gara nebyla jako všechna ostatní štěňátka… Od doby, co jsme si ji dovezli, útočila na lidi, útočila na psy a měla panickou hrůzu z dětí… Psychicky byla tak na dně, že se nedokázala venku ani vyvenčit… Bylo nám jasné, že jsme si vybrali extrémně bázlivé štěně. A bylo nám také jasné, že se někde stalo něco špatně… později jsme se dozvěděli, že si je tam různě propůjčovávali dělníci a jinak žili zavřeni v garáži, takže v tom nejdůležitějším období života nepoznala nic dobrého a hodně ji to poznamenalo. Takže výcvik musel jít stranou a my se museli věnovat úplně něčemu jinému, zařadit Garu do společnosti tak, aby dokázala normálně fungovat… Díky tomu jsem se začala věnovat psí psychologii, abych věděla, jak správně se k ní mám chovat, abych něco nepokazila… setkala jsem se už se spoustou bázlivých psů, ale nikdy s takhle bázlivým štěňátkem… no štěňátkem… Gara vlastně ani nikdy štěňátko nebyla… Díky její bázlivosti nebyla vůbec hravá, každý den se “setkávala” se psy, ale hra s nimi ji nijak nelákala, konec konců, my byli spokojeni, že mezi nimi vůbec dokáže fungovat… Týdny a měsíce plynuly a Gara byla dnem ode dne lepší a lepší… Dodnes si lidi vybírá, ale je schopná mezi nimi bez problémů fungovat a naprosto je ignorovat, dříve chodila obloukem a už z dáli hrozila. Pokud je to nutné, nechá na sebe od někoho cizího sáhnout, ale je ji to vyloženě nepříjemné.. Psy nemá ráda dodnes, je jedno zda je to pes, fena, štěně… jejich přítomnost prostě nevyhledává a nechce, aby ani oni vyhledávali ji… ale je schopná mi přijmout naprosto každého psa, kterého přivedu domů… Je schopná fungovat třeba mezi stovkou psů, ale ví, že nedopustím, aby ji někdo otravoval.
Garunka je neskutečně šikovný pes, něco z toho ovčáka asi přece jen pochytila. Věnovali jsme se hodně poslušnosti, agility, obranám a zdolávání výškových překážek jako je šplhání po stromech pro peška. Už je to nějaký čas, co nám bohužel začala plakat při lehání i vstávání a byla nám zjištěna DKK, takže jsme se přesunuli k pachovým pracím a ty sem tam proložíme poslušností…